Historie Jaroškova

 

1. písemná zmínka je z roku 1384. Jaroškov narozíl od svobodné královské obce Stachy patřil pod panství Přečín. Dnes zde žije 75 stálých obyvatel oproti roku 1910 kdy měl dokonce 275 obyvatel.  V katastru Jaroškova se nachází lom na dolomitický mramor (zrnitý bílý a šedý vápenec), který zdobí pražské domy viz níže. Dnes chráněná přírodní památka (CZ0312034) o rozloze 1,5069 ha s výskytem Hořečeku českého.

 

 

Historická katastrální mapa:  http://archivnimapy.cuzk.cz/cio/data/main/cio_query_01.html?mapno_cm=c2776-1

 

Vývoj osídlení a národnostní struktury obyvatelstva Prachaticka ...... naopak rozšířen o obce z okresního soudu Volyně: Branišov, Jaroškov, Putkov, Račov,

http://theses.cz/id/milv6r/downloadPraceContent_adipIdno_6689

 

Kámen na pražských památkách http://envis.praha-mesto.cz/rocenky/NEZIVA/kap26.htm

Od druhé poloviny 19. století nastal mohutný nástup žul, které postupně v Praze téměř zcela vytlačily pískovce. Bylo otevřeno mnoho žulových lomů v nedalekém okolí Prahy - na Říčansku, Benešovsku, v Povltaví a Posázaví, později se do Prahy dovážely žuly z Hlinecka, z okolí Ledče nad Sázavou a z Jihlavska. Ze žulových kvádrů se budovala nábřeží, reguloval se tok Vltavy, začaly se stavět mosty, spojující oba pražské břehy silnicemi a železnicí. Nejvýznamnější byl Negrelliho viadukt částečně pískovcový, částečně žulový (V. Rybařík, 1996), první pražský železniční most, vynikající technické a architektonické dílo, dokončený v roce 1850. V roce 1878 byl dobudován moderní městský kamenný most - most Palackého. Původně barevná kombinace klenbových kvádrů z modravé žuly, poprsních zdí z červeného smolotelského syenitu, nadezdívky kleneb z nažloutlého pískovce, s kuželkami z bílého mramoru byl v době stavby zajímavým a barevným architektonickým pokusem. Most Legií je posledním pražským kamenným mostem, ostatní jsou již kombinacemi ocelových a železobetonových konstrukcí.

České žulové kamenářství dospělo k prvnímu vrcholu výrobou dlažebních kostek a obrubníků. Dláždění pražských ulic z drobných krychlových nebo větších obdélníkových kostek nahrazovalo postupně staré již nevyhovující dláždění z ordovických žlutohnědých a načervenalých křemenců, tzv. kočičích hlav či černých čedičů (křemence i čediče se na hranách snadno odlamovaly a jejich obroušené a ohlazené povrchy byly za mokra a v zimě kluzké). Žulové obrubníky lemovaly chodníky z efektně ornamentálně sestavených drobných kostiček. Růžové, bílé a šedé až černé mramorové kostky vytvářely pro Prahu zcela typickou a jedinečnou chodníkovou dlažbu. Nově používané bílé kostičky jsou nejčastěji z hrubozrnných dolomitických mramorů z Posázaví (od Bohdanče a Českého Šternberka); dříve se využíval i dolomitický mramor od Jaroškova u Vimperka a vzácněji bílý mramor od Vrchlabí. Z barevných mramorů je to především růžový až masově červený slivenecký a suchomastský, z tmavě šedých až černošedých se používaly kosořské a méně i lochkovské mramory. Škoda, že nedbalostí a necitlivostí byla většina těchto krásných, barevně ornamentálních mozaik zničena nebo zcela neodborně vyspravena nesourodovým materiálem - žulovými kostičkami nebo dokonce zalita asfaltem. Naštěstí v historické části se tyto mozaiky začínají opravovat. Bohužel dříve používaný tmavý kosořský mramor je již vytěžen, změnila se i technologie výroby kostiček. Také mistrů dlaždičů je již jen poskrovnu. Na rozdíl od hladkých a měkkých kostiček z barrandienských mramorů (vápenců), používají se dnes jen strojně řezané a hrubě štípané, dále již neopracovávané ostré kostky z tvrdých přírodních kamenů, po nichž je chůze nepříjemná a únavná (např. Hradčany, Staroměstské nám. aj.). Třeba přiznat, že dnes se zčásti používají opět červenavé slivenecké nebo suchomastské a šedozelené zbuzanské mramory v kombinaci s bílými, často šedě šmouhovanými a pruhovanými slezskými mramory ze Supíkovic a Horní Lipové, dále bílé z Nehodiv, z cizích mramorů najdeme v podstatě odpadové bílé a krémové mramory z mnoha zemí (především ze zemí bývalé Jugoslávie, ale i z Kuby). Původní tmavé kosořské mramory se nahrazují šluknovským nebo křišťanovským syenitem, ojediněle i slovenským andezitem z Krupiné (Václavské nám.). Slivenecké kostičky se nahrazují i tepelským trachytem nahnědlé barvy. Nově obnovená černobílá chodníková mozaika na Malostránském náměstí je složena z černých bituminózních vápenců z lomu "Hvížďalka" u Kosoře a z bílých krystalických vápenců z lomu "Křemenice" u Skoupého.

 

 

Foto 26/10. Náhrobek rodiny V. Neffa - kombinace popovického gabrodioritu a bílého kararského mramoru. Vyšehradský hřbitov.
Foto P. Korbel

 

Praha 20. století začala na stavbách používat řezané a leštěné kamenné desky. V kamenických dílnách nastoupily nové technologie opracování kamene - řezání na katrech, poháněných motorem. To co bylo dříve třeba opracovávat, brousit a leštit ručně, to se zpracovává strojově. Co bylo dříve poctivým kamenickým kvádrem, stává se jen tenkým obkladem zděného nebo jen hrubě opracovaného kamenného jádra. Řežou, brousí a leští se i tak tvrdé a odolné materiály jako jsou žuly, syenity a gabra.

Tuto zásadní změnu v kamenickém řemesle můžeme nejlépe vysledovat především na pražských hřbitovech (Březinová et al., 1996). Zatímco v Praze nejstarší židovský hřbitov má náhrobky téměř výhradně z místních mramorů - převážně sliveneckého, méně z pískovců, na mladších hřbitovech nalézáme náhrobky téměř výhradně z šedých a červenavých žul a tmavých tzv. syenitů - tj. dioritů, gaber a diabasů. Červené žuly a velmi tmavá gabra spolu s labradority a jinými materiály byly dovážené a to především ze severských zemí, Norska a Švédska.

V období pražské secese zatlačily do značné míry kovové a štukové ozdobné prvky kamenné skulptury do pozadí. V nejvýznamnější pražské secesní stavbě - v Obecním domě - je tak zastoupena vedle řady kamenných prvků i mnoho kamenů umělých. Přírodní kámen se uplatnil na mramorovém schodišti, na mozaikových dlažbách a na některých obkladech. Zábradlí hlavní vstupní části schodiště je ozdobeno dvěma sloupy z leštěné železnobrodské žuly s profilovanými patkami z bílého kararského mramoru. Rovněž stupně schodiště jsou z kararského mramoru, zábradlí z červeného suchomastského mramoru. Zajímavá je výzdoba některých malých salonků; v jednom se např. uplatňuje neobvyklá kombinace světlého ušlechtilého dřeva se zeleným hadcem.

Čilý a velkorysý stavební ruch na počátku dvacátých let a v průběhu první republiky (s výjimkou let světové hospodářské krize) podnítil opět značnou potřebu domácích a zahraničních přírodních kamenů pro vnější i vnitřní výzdobu nově vznikajících soukromých i veřejných budov. Důraz se kladl zvláště na využití domácích kamenů. To podpořilo rozvoj našeho kamenoprůmyslu a současně zajistilo práci českým kameníkům. Tato snaha je patrná na některých význačných veřejných stavbách. Na komplexu ministerských budov pod Emauzy to byl B. Hybšman, který na exteriéry použil slovenské travertiny, stejně jako J. Horejc na sochařskou výzdobu. V interiéru jsou vedle těchto i bílošedé krkonošské mramory, černý kosořský a křtinské mramory.

Podobně P. Janák využil naše kameny při výstavbě domu Autoklubu v Opletalově ulici. Poprvé v Praze byl zde použit na část obkladů fasády žlutavý tepelský trachyt. V interiéru jsou broušené a leštěné desky bílých a světle i tmavě smouhovaných krkonošských mramorů s výraznou bílou kresbou (obklady stěn, soklů, stupňů schodišt, ostění dveří a parapetů).

Část fasády Právnické fakulty nechali obložit architekti J. Kotěra a L. Machoň požárskou a hudčickou žulou, na detaily průčelí zvolili královédvorský a božanovský pískovec. Interiér zdobí jaroškovský mramor a atraktivní slezský mramor tzv. Fantastico, který se v té době těžil v lomech v Pomezí. Ve dvoraně nalezneme leštěnou tiskou žulu a reliéfy z broušeného a leštěného suchomastského mramoru. Poprvé se zde setkáváme s dekorativním šedohnědým stromatoporovým křtinským mramorem (obklady stěn a soklů po celém dvouramenném schodišti). Zcela ojedinělé je využití tmavě zeleného tepelského hadce na dvou kašničkách, umístěných symetricky pod schodišti.

Rovněž J. Plečnik dával přednost domácím přírodním kamenům před cizími, třeba i atraktivnějšími. Je to zřejmé z jeho architektonických úprav na Pražském hradě (např. mrákotínská a liberecká žula - monolit, prachatický diorit - podstavec pod sochou sv. Jiří, kopaninská opuka - Býčí schodiště, pamětní jehlan v zahradě Na valech aj.). Jedním z nejlepších architektonických děl třicátých let našeho století je farní kostel Nejsvětějšího srdce Páně na Královských Vinohradech. I zde J. Plečnik použil v interiéru převážně domácí mramory a to jihočeské z Jaroškova - hlavní oltář, ostruženský na rohové oltáře; na kropenky a fontánku v zakristii černobílý slezský mramor z Horní Lipové. Křtitelnice a oltářík sv. Anežky jsou z červeného suchomastského mramoru.